O mně

V dětství jsem skládala stébla slámy do obrazců, které pak rozfoukal vítr. Malovala jsem křídou na zem obrázky a pozorovala, jak si je postupně bere déšť. Modelovala jsem figurky z jílu a nechala je venku pomalu rozpadat. Tvorba pro tvorbu samotnou. Pro tu poezii vzniku a zániku, zdánlivé oddělení se od krajiny a následný návrat a splynutí…

Pocházím z lékařské rodiny a myslela jsem si, že se nějak přirozeně předpokládá, že půjdu podobnou cestou vzdělání. A já šla. Utlumila jsem v sobě touhy po umělecké tvorbě a odložila je “na potom”. Až dostuduji. Až udělám atestaci. Až bude dítě větší. Až splatím ordinaci…. Až… až…až. Ta touha hluboko ve mně probublávala a vystrkovala růžky. Mé poznámky z přednášek, okraje časopisů, prázdné stránky v knihách, malovací apky v tabletu se plnily náčrty tváří, lidských těl prostupujících krajinou, ze země vyrůstajících rukou, kmeny stromů s obličeji. Střípečky vášně, která se hlásila o slovo. Až… až… až.

V covidové době se naše ordinace téměř položila. Byli jsme krůček od vyhlášení bankrotu. Zemřelo několik přátel. Až… až. Tak kdy vlastně?! V nejhlubší krizi jsem se přihlásila na víkendový kurz malby akvarelem. Květen 2021. Zlomový okamžik. Tři dny jsem si dovolila jenom malovat. Bylo to, jako když se drobounce nahlodá hráz přehrady a voda začne proudit ven. A průrva se zvětšuje a zvětšuje, voda strhává další kusy hráze a už to nejde vrátit zpět. Od té doby maluji. Své soukromí podřizuji tvorbě. Nemohu jinak. Nechci jinak. K akvarelu přibyl akryl, k akrylu tvorba v keramické dílně, koketuji s olejem a grafikou – linorytem a suchou jehlou. Tvořím sama i pod vedením studovaných umělců. Mám za sebou několik výstav. Ilustrovala jsem knihu. Miluji to.

Téma se od dětství příliš nezměnilo. Fascinuje mě lidské tělo a provázanost člověka s krajinou. Přibyly otázky po smyslu (nejen) tvorby. Snažím se pro sebe definovat rozdíl mezi líbivostí a poezií obrazu, kresby, sochy. Snažím se prohlubovat klasické umělecké dovednosti a hledat svůj výraz z nich pramenící. A tvořím. Mnohem více v duchu, protože čas, který vedle práce zbývá, nestačí na všechny projekty hlavy a srdce. Ale tvořím. Zatím bez odpovědí o smyslu. Prostě proto, že je to má řeč, můj způsob komunikace, má potřeba, před kterou jsem zkoušela utéct a nepodařilo se mi to.

Kdo ví. Třeba se obloukem vrátím na čerstvě posečené pole a začnu skládat obrazce ze stébel slámy, které pak rozfouká vítr….